KDE JSME BYLI

Rok se s rokem sešel a my se opět vydávali na tábor. Jelikož jsme za sebou už měli první část pracovního pohovoru, věděli jsme, že se staneme detektivy.

Cesta do Skryjí je vždy dlouhá a nejinak tomu bylo i letos. Ale stejně jako vždy – i letos jsme ji bez problémů zvládli. Po příjezdu jsme se ubytovali v malých vyhřátých pokojích, navečeřeli se a už jsme byli vtáhnuti do dění v Grabsku – konečně jsme viděli generála, otce Alfonsy Malonwski, kterou jsme potkali na minulé výpravě. Rozhodně nevypadal jako někdo, s kým bychom si chtěli zajít do kavárny a klábosit.

Listopadová výprava se odehrála na severu, přesněji v Náchodě. Cesta do Náchoda byla dlouhá, ale nakonec jsme zdárně dorazili do klubovny, která se na víkend stala naším domovem. Ještě v pátek večer jsme si stihli vyrobit pasy - jsme přeci u hranic, tak kdyby byly náhodou potřeba.

V září jsme se vydali tradičně do Újezda nad Zbečnem, abychom tam strávili víkend plný her a soutěží.

Na dva týdny jsme se přenesli do vesnice Mechůrkov, kterou obývají skřítkové. Kolem Mechůrkova žijí ale i další bytosti, například ohnivá paní, hejkalí rodinka či bludička. Hned první večer náš uvítal hlavní skřítek - Bonifác z Podlesí - ale před našimi zraky ho unesli dva Plášťovci! Rozhodli jsme se, že ho zachráníme. Ale nejdříve bylo potřeba složit erb, který nás na naší záchranné misi ochrání...

V dubnu nás tulácké cesty zavedly nedaleko Prahy, do Berouna. Cesta tedy vzhledem ke vzdálenosti rychle uběhla a už jsme vystupovali na berounském nádraží. Do DDM to byl kousek, takže jsme se rychle ubytovali. Když nás paní ředitelka provázela po objektu, říkala, že mají ve společenské místnosti mluvícího papouška a že ho nemáme učit žádná slova. No, mluvící papoušek, kdo to kdy viděl, že? Ono to s tím mluvením asi nebude tak horké… O to větší bylo překvapení, když jsme přišli do oné místnosti a z klece se ozvalo „Ahoj Aničko!“. Papoušek byl celkem ukecaný, takže o zábavu jsme měli postaráno:-)

Měsíc se s měsícem sešel a stejně tak jsme se sešli i my k další výpravě. Setkali jsme se neobvykle na stanici metra Budějovická, odkud nás autobus dovezl do Jílového u Prahy. Tam nás čekala zrekonstruovaná škola (a také teplo, kterého se nám na minulé výpravě nedostávalo). Upravili jsme si tedy třídu k obrazu svému a pustili se do večeře a následně do hraní různých her.

Do Žluté ponorky, která nás hostila po celý víkend, jsme dorazili až po setmění, tudíž naše první myšlenky ovládané hladovými žaludky směřovaly nejprve do batohů plných připravených večeří. Po jídle jsme objevili letáčky záchranné stanice zvířat, které se nám později velmi hodily. Jak totiž nalézt jezevce, když lesy jsou všude kolem a my ani neznáme směr, kterým by se měly ubírat naše kroky?